První běžkovýlet 2009

Že půjdeme na běžky se s Brunem domlouváme už nějaký ten rok a zatím nám to nevyšlo. Až dnes jsme vyrazili busem v 12:46 směr Bedřichov ve složení já, Bruno a Biker. Já na tom nestál 13 let, Biker asi 6 a jelikož sme se vrátili až v 19:00 a ujeli skoro 30km, tak další reportáž bude až proberu k vědomí.

Pozn: Reportáže se nakonec jako správný vedoucí výpravy ujal sám Bruno.

Galerie: .

Mapa s fragmenty trasy, které se podařilo zachránit z GPS: První bězkovýlet

Rajče.

Přesně tak jak psal Jenich, že půjdeme na běžky se spolu domlouváme už nějaký ten rok a zatím nám to nevyšlo, samozřejmě díky absenci dostatečné sněhové nadílky, i když někdy jsme se takříkajíc modlili, aby to všechno do soboty slezlo ;-)

Až přišla dnešní neděle a ... podle předem zaslaných propozic vyrazila ve 12:46 autobusem tříčlenná skupina, ve složení Dlouhý aka Biker, Široký aka Jenich a Bystrozraký aka Bruno, směr Bedřichov, kde byl naplánován start extrémního závodu s názvem Lehké odpolední sklouznutí. Sponzorem podujatia se stal Myslivec, Hruškovice a Key rum. Lehké předstartovní trémy jsme se zbavili již v dopravním prostředku, kdy jsme všechny sponzory blíže poznali. Jen malé detaily naznačovaly některé nepříjemné, přesto pravdivé skutečnosti, jako 13 let staré pavučiny na lyžařské výbavě Jenicha či 6 let starý stoupací vosk na lyžích Bikera.

Start se povedl hned napoprvé a my vyrazili vstříc "světlým zítřkům". Cesta ze stadionu v Bedřichově na rozcestí U buku probíhala velmi rychle, sil byl stále dostatek, dokonce došlo i na snížení počtu vrstev na těle, nechci to nadhodnocovat, ale i Gunde Svan by měl s námi co dělat. Jsa plni enregie jsme odbočili vlevo a vydali se směrem k přehradě Černá Nisa, ale až tam jsme nedojeli, raději jsme odbočili vpravo (abychom nedeprimovali pomaleji jedoucí lyžaře) na cestu vedoucí k rozcestí Za přehradou. Tam nám velmi ochotný nedeprimovaný lyžař-nezávodník-turista udělal společnou momentku a my zamířili ke Gregorovu kříži, po krátké reklamní vložce trojice sponzorů jsme zaměřili svoji pozornost a lyže na Hřebínek, resp. na bufet na něm. Za jeho zdolání jsme se odměnili výbornou zelňačkou a další reklamní přestávkou. Posilněni polévkou nám narostlo seběvědomí a padaly návrhy s názvy jako Jizerka, Smrk, Sněžka, Gerlachovský štít. Tak jsme vyrazili.

Celou cestu nás raději Jenich skrze svoji džípíesku kontroloval, zda ho náhodou netaháme za nos. Netahali. Pod Ptačími kupami došlo na rozhodnutí, zda se housky zkratkou přes Kristiánov začnou přibližovat cíli nebo zda velmi dobře fyzicky trénovaní sportovci pokoří ještě několik met. Láska a nadšení ke sportu zvítězilo a tak naše trasa vedla kol Krásné Máří a Tetřeví chaty na rozcestí U Tetřeví Boudy. Zde nás čekalo nemilé překvapení, díky celodennímu sněžení se začla stopa lehce ztrácet a hlavně se díky převeliké oblačnosti začlo strašně brzy stmívat, světlé zítřky byly ty tam. Dokonce to vypadalo, že sněžení s vyšší nadmořskou výškou nabírá na intenzitě, důležitý poznatek pro příště.

Původní plány jsme byli nuceni nedobrovolně přehodnotit a tak došlo i na reklamní pauzu. Jediným řešením nepříjemné situace bylo zkrácení závodu a to dorazit na Žďárek a vydat se na sedlo Holubníku a z něj potom na Kristiánov. Tak ta cesta na Žďárek byla ještě jakžtakž, ale na rozcestí na nás přicházely mdloby, cesta do sedla byla, no vlastně nebyla. A tak nám nezbývalo než dělat skútr, nejdříve já a pak Biker, hihi, tomu se povedlo jednou zahučet z cesty rovnou do pekelně hluboké závěje a my začali mít strach, že to s tím bivakováním myslí vážně. V sedle Holubníku, se svými 999 metry nadmořské výšky nejvyšším to bodu závodu, na nás nečekalo žádné překvapení v podobě upravené stopy a tak jsme museli razit cestu i z kopce dolů na Kristiánov. V té skorotmě to bylo bezva, Jenicha jsem jen slyšel (štěstí, že špačkoval), Bikera občas i viděl při zastávkách na tušených křižovatkách.

Těsně nad Kristiánovem jsme potkali jiné nadšence a tak jsme se ujistili, že jezdit na lyžích za tmy a neustálého sněžení není zase až tak neobvyklé. Pod Kristiánovem nás míjeli první čelovkáři, neklamné to znamení, že jsme měli být už dávno doma. Ale nás čekala po odbočce u Blatného rybníka ještě rychlostní prémie k Šámalce. A taky chleba se sádlem, abychom opět povzbudili optimismus v nás a dodali síly na poslední cestu. Jenich po něm měl síly přehršel a tak začal venku naprosto nevybíravě útočit na vázání, které mu tak trochu na truc, že jej nechal venku mrznout, nechtělo fungovat. Po rázné domluvě však vyrazil s námi ostatními na cestu k cíli, kterého jsme po necelých pětadvaceti minutách dosáhli.

Příjezd na stadion byl triumfální, všichni tři účastníci závodu s vypětím všech sil předvedli spurt pod cílovou reklamní nafukovačku. Časoměřiči, pořadatelé, i ty hostesky, tak ti všichni byli už fuč, což nás ale tak nějak nepřekvapilo.

Hlavně, že už to bylo za námi. Biker ještě před nástupem do autobusu stihl informovat Horskou službu, že jsme jim tu trasu v sedle protáhli, takže můžou být v klidu. Poslední momentka v autobusu a pak každý domů na držkovou.

Všechny momentky jsou v galerii, výškový profil a mapa s důležitými body závodu taktéž.

Ještě jednou děkuji Jenichovi a Bikerovi za hrdinství a těším se na další expedice, doufám, že se opět najdou sponzoři ;-)

Vedoucí výpravy Bruno