Bikera schvátila pracovní horečka takže v 8.30 jsem
se u
Rybárny sešel jen s Brunem. Doma ukazoval teploměr celé tři
stupně, ale jsa vybaven zbrusu novým zatepleným dresem, zateplenými
návleky na kolena a rukavicemi, jsem neohroženě vyrazil dobýt Ještěd (nakonec to bylo 52km).
Brunovi se na Ještěd moc nechtělo, ale já tam kolmo ještě
nebyl, takže jsem ho přesvědčil a vyrazili jsme. První přestávka byla
hned ve Mšeně u číňana, kde Bruno zakoupil proviant, ale pak už jsme
frčeli. Přes Prosečský hřeben skrz Milíře, kde jsme udělali malou
odbočku a pokochali se výhledem z nové rozhledny Císařský kámen. Viditelnost celkem
OK, ale mohlo to být lepší. Přes Jeřmanice, kolem Javorníku na Rašovku.
Po cestě byl vidět Ještěd a byl pořád proklatě daleko. Navíc se kolem
nás začali míhat nějací nabušenci, kteří uzavírali seónu. Bruno by jim
asi stačil, ale mě jeden za druhým ukazovali záda.
Po Rašovském hřbetu jde dorazili k chalupě U Šámalů. Tam si k
nám přisedl Šváca, který se vyloupl mezi závodníky. Když
zjistil, že si budeme dávat pivo, závod skrečoval a přidal si k nám. U
Šámalů zrovna probíhala nějaká církevní trachtace za účasti
litoměřického Biskupa. Toho zaujalo Švácovo tmavé pivo. Šváca
mu pohotově vysvětlil, že to je světlé pivo s kolou a že mu mu dá klíďo
ochutnat.
Dopili jsme jedno, Šváca odkvačil ku domovu a my po Hlubockém
hřbetu směr Ještěd. Některé prudké úseky jsem zbaběle tlačil, ale
Brunsson to hrdě vyjel. Zřejmě lepší oddíl. U lanovky jsme
zkontrolovali výhled a frčeli k silnici. Bruno rozkmital lejtka, já
rozdejchal infarkt a za chvíli byl Ještěd dobyt.
Chvíli jsme se pokochali, pak na sebe navlíkli všechno co jsme
měli a dali masivní desetikilometrovej sjezd do Liberce. U hokejový
arény jsme poobědvali polívku a pivo a vyrazili ke mě do práce, kde
jsem zapoměl v pátek hambáče pro Áďu. Vydupali jsme Pražskou, u meka
koupili čerstvý hambiky a jeli k přehradě. Bruno kolem ní prej ještě
nejel a já naposled snad ještě za studií. To byly časy, když jsme se v
ní ve tři ráno koupali.
Z posledních sil jsme se doplazili k Vendelínovi. Tam jsme
snědli hambáče (já ty včerejší, Bruno svůj čerstvej) a ochutnali místní
mok. V následujícm kopci do Lukášova už nohy moc nejely, takže kousek
došlo i na zbabělé tlačení.
No čekal jsem ten výlet snažší. Jet sám, tak to asi vzdám.
Takže... dík Bruno, že jsi mě tam dotlačil.