Lyžařský víkend aneb O něco méně lehčí sklouznutí

Děti měly v pátek prázdniny, takže Bruno s Mikem aka Lil' Brunem vyrazili do Béďova, kde plánovali projížďku na Novou Louku. Miky se ale utrh a tak dojeli až na Hřebínek. Mládí vpřed.

V sobotu proběhla druhá vlna, kdy jsem vzal já děti na Kolečko. Škoda, že tam zrovna probíhal závod v triatlonu a kolem nás se motalo hejno bikerů. Moc jsme jim to kolo nezáviděli, v tom sněhu to líp jede na lyžích. Radši jsme jim zmizeli z cesty a potkali jsme je až při sjezdu k sádkám. Dětem se sjezd pochopitelně moc líbil.

V neděli pak vyrazila elitní skupina na O něco méně lehčí sklouznutí, jak to pojmenoval organizátor Bruno. Mě v účasti zabránila práce, ale zastoupil mě Tačmůd. Chlapci zopákli minulou trasu v delším provedení a ujeli přes 30 km. Pěkně!

Galerie: Nedělní o něco méně lehčí sklouznutí.

Páteční Mikyho trénink

Jak jsem psal minule, na strejdu Jenicha a na strejdu Kubu musím ještě potrénovat, a tak se snažím chodit na lyže co možná nejčastěji.

A proto v pátek, hned po vysvědčení, jsem s tátou vyrazil na takový menší výlet. Do Bedřichova jsme dojeli sice ještě busem, ale pak už jsme frčeli jen na lyžích. Táta asi počítal, že mi to na lyžích ještě moc nejde, ale to se šeredně spletl a taky se dost divil, když jsme na Nové louce byli o hodinu dříve než byl plán. Protože v hospodě ještě neměli hotové obědy, tak jsem řekl, že se ještě někam klidně projedu a tak padla volba na projížďku na Hřebínek. U bufetu jsme pak udělali fotku na památku, ale i jako důkaz, že jsem tam skutečně dorazil, tak jukněte do galerie. Na posilněnou jsem si dal čaj a fidorku a zpátky na Novou louku to byla už hračka. Chvilku jsme v hospodě museli počkat, protože tam bylo strašně moc lidí, ale pak jsem si dal dobrej obídek a do Bedřichova jel jako drak.

Strejdové, třeste se ;-), lyžník Mik

Nedělní O něco méně lehčí sklouznutí

A tak to začínalo hezky ... v nedělní hospodě ještě Pořez říkal "jdu", Luďa mluvil o sobotě jako odpočinkové, bo má v pátek fotbal a tak byla neděle nadějná, Jenich jako člen elitní červené skupiny Extreme Cupu byl samozřejmostí. V týdnu se přidala Jíťa, že má eminentní zájem proniknout mezi elitu.

A jak to nakonec dopadlo, klasicky... Karas nemocen, Pořez se jal Tábořit, Luďa použil fintu o neděli jako předsquashové relaxaci, Jíťa to dostala (teploty samo že) a Jenich se snažil přerušit tichou domácnost. No neva, měli jsme nakonec překvapení v podobě manželské dvojice Tačmudovic. Linda navíc překonala Jenichův rekord, s 20-letou přestávkou mezi projížďkami na lyžích ustanovila nový rekord.

Start začal jako obvykle - Majkl dorazil pozdě a tak autem vyzvedl opozdilce a v Bedřichově dochvilce a parkoval na Maliníku, kde jsme tedy nazuli lyže a počali další díl z nekonečné série Extreme Cupu. Účast skvostná - Linda, Tačmud, Majkl, Kuba a já. Nejprve jsme se vydali po naší oblíbené stezce na rozcestí s magistrálou, která nás zavedla až na rozcestí Závory. Cesta probíhala docela dobře, Kuba sice trpěl, jelikož se oblékl jako na letní kolo, ale nesl to statečně, na mě a Majklovi byla vidět sobotní přehnaně rychlá lyžorozcvička, Linda jela jako o život, ale abychom alespoň vzpomínku věnovali Jenichovi, ustlala si na samém místě, kde Jenich zákeřně srazil Kubu při minulém závodě. Tačmud dřel a motivoval svoji ženu. Na rozcestí jsme se rozdělili, manželská dvojice se vydala přes Olivetskou horu na Hřebínek, ostatní odbočili směrem na Polednickou cestu. No začátek nevypadal moc vábně, stopa sice byla, ale asi den netknutá, čili zapadaná. Měl jsem strach z lynčování, nakonec po výborném sjezdu, takovém malém Wengenu, jsme dorazili k té Polednické. Uf, naštěstí tam byla protažená skoro dálnice. Vystoupali jsme tedy několik desítek výškových metrů a dosáhli rozcestí Bílá kuchyně. Zde se konečně začalo dělat pěkně. Po kontrolním telefonátu jsme vyrazili na Olivetskou horu Tačmudovic naproti. Shledání bylo drsné, Tačmudovi chyběla polovina hole, raději jsme se ale neptali, motivace zřejmě neprobíhala nejšťastnějším způsobem ... Společně jsme pak zdolali Hřebínek, kde proběhla první občerstvovací zastávka, zelňačka stála za to. Na společné fotce je s námi jak Majklův kolega Martin, tak i Dáňa Šolců s přítelkyní, člen Bukvic. Manželé Tačmudovic se odpojili a sprintovali směrem k Bedřichovu. Elitní skupina pokračovala v expedici - rozcestí pod Ptačími kupami, Krásná Máří, Tetřeví chata, Žďárek. A opět další rozdělení, Majkl s kolegou Martinem odbočili do sedla Holubníku a přes Kristiánov a Novou louku zamířili na Maliník k autu. Poslední stateční, Kuba a já, vyrazili dál Na Čihadla, vzhledem k pokročilejšímu času poslednímu bodu směrem východním. Zde jsme to vzali panelkou do kopce, kde máme společnou momentku. Pak už jen sjezd, ale napadla nás nová trasa, v půlce sjezdu jsme tedy odbočili a vzali to kolem chaty Věčného mlčení. Po dalším solidním Kitzbühlu jsme se vyskytli na hrázi josefodolské přehrady. Kopec ke kapličce na Hrabětice jsme tedy dali pěšmo, nějak se nám nechtělo zahanbit ostatní lyžaře potupným předjížděním. U kapličky další občerstvovačka - čaj a tatranka. Nabuzeni jsme lehce prosvištěli okolo Slovanky. A další adrenalinový sjezdík, že by Val d'Isere ? Pár stromků jsme ohnuli, některé nás pohladili přes choulostivé partie, ale nejsme z cukru. No a pak to šlo velmi svižně, louka pod tobogánem, po jindřichovské a konečná u sádek.

Krásná vyjížďka - nádherné počasí, excelentní trasa, famózní účastníci. Pro nezúčastněné věčná škoda ;-)

Tak příště se těším na další přibyvší závodníky!

Bruno

Pozn. Jenich: co to plácáš o přerušování tichý domácnosti. Já celou neděli pracoval. Až do šesti pondělního rána! Grrrr.