Lehké sklouznutí z Harrachova

V neděli 15.2. se do stopy vydali Bruno, Biker a Majkl. Za start zvolili Harrachov, podívali se do Polska a ujeli téměř maratónskou štreku. Popis dodal jako obvykle Bruno.

Mapa s trasou z GPS: Lehké sklouznutí z Harrachova

Rajče.

Jako vždy, někdo raději umrtvil brouka, někdo si raději vyhodil koleno, někdo pro jistotu o víkendu relaxuje po pátku a před pondělkem, někdo se vymlouval na lyžování s dětmi, i když den předtím nemohli pro kašel ;) a tak přesně jak jsem tušil, nakonec jsem jel jen já, Majkl a Biker, nejtvrdší jádro elitní to skupiny.

Po ranních telefonátech o trase padlo jasné rozhodnutí - Harrachov. V Pasekách jsme zakoupili bilet společnosti ČD a kupodivu jsme odjeli včas. Cesta byla dlouhá, ale alespoň v teple, takže Majkl mohl rozmrznout z paseckého čekání na vlak. Cestou jsme při pohledu ven trochu pochybovali, zda byla volba trasy nejvhodnější, padaly i návrhy, že uděláme jen dokumentační foto na harrachovském nádraží a můžeme jet zpět, ale nakonec jsme v sobě našli optimismus a odhodlání k mimořádným výkonům. V Harrachově jsme vyskákali z vlaku jako poslední a shledali se s Majklovým kolegou Martinem, který se jistě rád přihlásil k závodu. Za zmínku stojí perlička z nádraží, kdy ruští lyžníci vystoupili v lyžařském oblečení, lyžařských botech a lyže, které měli s sebou, voněly novotou neb byly ještě zabalené v igelitu.

Na hraniční přechod jsme museli vyrazit kousíček po svých, tak slabých 300 m a pak už jsme nazuli naše milovaná prkýnka a vyrazili. O kousek dál došlo u ruských turistů také k nazouvání, ale až po rozbalování lyží...

Přejezd hranice proběhl přesně podle schengenských dohod, zato ohledání místa činu nástupu na trasu bylo tragické, od turistů vystoupivších před námi projeté dvě stopy, jedna směrem vlevo a jedna směrem vpravo. Obě vedou na Orle, nemohli jsme se tedy splést, tak jsme po zralé úvaze zvolili jízdu vpravo. No hrůza asi 2,5 km to šlo, stále po vrstevnici či mírný sjezd, ale pak přišel kilometr do kopce, který byl pro některé jedince minimálně těžký, ba bych si dokonce dovolil použít silnější výraz - krutý. No ale nejsme z cukru, poprali jsme se s tím všici a dorazili v plné síle na rozcestí, odkud již na Orle vedla jakž takž upravená cesta se stopou. Na Orle jsme dofrčeli celkem rychle, udělali momentky a nabrali směr Čechy, takže mírný sjezd, ostrá levá, pár elegantních skluzů a byli jsme u mostu přes hraniční Jizeru. Někteří ji překročili pěšmo s lyžema v podpaží, já statečný ty schody sjel. A v naší rodné a milované vlasti na nás čekalo další překvapení v podobě naprosto neudržovaných tras a tak cesta na Jizerku byla dalším očistcem. Vzájemně jsme se opájeli řečmi, že z Jizerky to bude projetá dálnice až do Jablonce. Minuli jsme Starou pilu a až na rozcestí pod Pěšákovnu jsme hrdinně svojí jízdou obnovovali stopu. Pak jsme to kousek dřeli po silnici, ale jasně že zaváté a pokryté sněhem, a před rašeliništěm další "radost" - dvě stopy individuálně protažené předchozími lyžaři a tak jízda po Jizerské silnici až na rozcestí s Promenádní stála za to. Dolů ke Smědavě už to bylo zase trošku upravené a tak jsme tam byli za chviličku. V restauraci jsme vystáli frontu, ukořistili místa k sezení a dali si menší občerstvení a také pivo, pro načerpání energie a otupení strachu. Ale hodinka v čudu. Venku však bylo těžko, nejen zima se o nás pokoušela, ale i lenost to na nás zkoušela, v plánu byla i varianta do Bílého Potoka na vlak. Přes tyto obtíže jsme vyrazili k dalším cílům trasy a to stoupáníčkem na Knajpu, děs, běs, hrůza. Jen Majkl byl v pohodě, šel do kopce rovně střídavým stylem a ani jednou mu to neustřelilo a tak jsme usoudili, že asi do skluznice nastřílel hřebíky ;-) Na Knajpě jsme se skoro ani nezastavili a rovnou zamířili na Čihadla. Zbývala jen panelka na Rozmezí a největší kopce byly za námi, před námi jen sjezd na Kristiánov. Martin si to namířil do Liberce a tak jsme se rozloučili. My jsme se totiž po minulé zkušenosti rozhodli pro trošku adrenalinu v podobě odbočení ve sjezdu na Kristiánov na zkratku kolem chaty Věčného mlčení. Stálo to za to, pořádnej sjezd - zavátá stopa, stromy okolo trati, sníh do očí, slzy z rychlosti, vše jak má být ;) Na hráz josefodolské jsme ale dojeli všichni a dokonce nezraněni. Od hráze nahoru šel na lyžích jen Majkl Hřebiksson. Biker a já pěšmo s lyžema v ruce. Rychlý průlet kolem Slovanky, po ten den nejlépe upraveném úseku tratě, a další sjezdík k cestě pod tobogán. Opět došlo i na hlazení choulostivých partií malými stromky, ale nejlepší byl Majklův let a přistání v prašanu. V tobogánu pak bylo nadprůměrně sněhu a tak se mohl letos poprvé uskutečnit, cesta domu gradovala. Všichni však i tento úsek projeli bez zaváhání a tak jsme lehce doklouzali po jindřichovské k sádkám, kde se Majkl odpojil a dal si ještě cestu do Pasek pro auto. Já s Kubou jsme lyže sundali až u Rybárny.

Ano,bylo to náročné, ale opět přes všechny nedostatky krásné. Proto se členové elitní skupiny těší na další závod ze seriálu a hlavně na další přibyvší členy.

Sportu zdar, lyžím zvlášť a příště na lyžích na viděnou!

Bruno