Cyklovýlet s Brunem na Ještěd

Bikera schvátila pracovní horečka takže v 8.30 jsem se u Rybárny sešel jen s Brunem. Doma ukazoval teploměr celé tři stupně, ale jsa vybaven zbrusu novým zatepleným dresem, zateplenými návleky na kolena a rukavicemi, jsem neohroženě vyrazil dobýt Ještěd (nakonec to bylo 52km).

Rajče.

Brunovi se na Ještěd moc nechtělo, ale já tam kolmo ještě nebyl, takže jsem ho přesvědčil a vyrazili jsme. První přestávka byla hned ve Mšeně u číňana, kde Bruno zakoupil proviant, ale pak už jsme frčeli. Přes Prosečský hřeben skrz Milíře, kde jsme udělali malou odbočku a pokochali se výhledem z nové rozhledny Císařský kámen. Viditelnost celkem OK, ale mohlo to být lepší. Přes Jeřmanice, kolem Javorníku na Rašovku. Po cestě byl vidět Ještěd a byl pořád proklatě daleko. Navíc se kolem nás začali míhat nějací nabušenci, kteří uzavírali seónu. Bruno by jim asi stačil, ale mě jeden za druhým ukazovali záda.

Po Rašovském hřbetu jde dorazili k chalupě U Šámalů. Tam si k nám přisedl Šváca, který se vyloupl mezi závodníky.  Když zjistil, že si budeme dávat pivo, závod skrečoval a přidal si k nám. U Šámalů zrovna probíhala nějaká církevní trachtace za účasti litoměřického Biskupa. Toho zaujalo Švácovo tmavé pivo. Šváca mu pohotově vysvětlil, že to je světlé pivo s kolou a že mu mu dá klíďo ochutnat.

Dopili jsme jedno, Šváca odkvačil ku domovu a my po Hlubockém hřbetu směr Ještěd. Některé prudké úseky jsem zbaběle tlačil, ale Brunsson to hrdě vyjel. Zřejmě lepší oddíl. U lanovky jsme zkontrolovali výhled a frčeli k silnici. Bruno rozkmital lejtka, já rozdejchal infarkt a za chvíli byl Ještěd dobyt.

Chvíli jsme se pokochali, pak na sebe navlíkli všechno co jsme měli a dali masivní desetikilometrovej sjezd do Liberce. U hokejový arény jsme poobědvali polívku a pivo a vyrazili ke mě do práce, kde jsem zapoměl v pátek hambáče pro Áďu. Vydupali jsme Pražskou, u meka koupili čerstvý hambiky a jeli k přehradě. Bruno kolem ní prej ještě nejel a já naposled snad ještě za studií. To byly časy, když jsme se v ní ve tři ráno koupali.

Z posledních sil jsme se doplazili k Vendelínovi. Tam jsme snědli hambáče (já ty včerejší, Bruno svůj čerstvej) a ochutnali místní mok. V následujícm kopci do Lukášova už nohy moc nejely, takže kousek došlo i na zbabělé tlačení.

No čekal jsem ten výlet snažší. Jet sám, tak to asi vzdám. Takže... dík Bruno, že jsi mě tam dotlačil.